Je to taková blbůstka, že? Tenká peněženka. Říkáte si: Jako dobrý, ale zas takový terno to nebude. Doteď jsem žil s normální šrajtoflí, tak proč bych měl najednou začít dělat vývrtky z toho, že všechno musí být slim… Jenže ono to ve skutečnosti není tak jednoduché.
Trochu to přeženu a dovolím si parafrázovat Steva Jobse, resp. úryvek z knihy Insanely Great, kterou si můžete koupit třeba na Amazonu.
“Když se podíváte na nějaký problém a on se zdá být opravdu jednoduchý, můžete si být téměř jisti, že nechápete jak komplexní ve skutečnosti je. Pak se do něj dostanete a zjistíte, že je opravdu komplikovaný a přijdete s řadou spletitých řešení. To jste přibližně uprostřed řešení a to je právě místo, kde většina lidí přestane. Ti, kteří jdou dál a hlouběji jsou pak schopni odhalit skutečnou podstatu toho problému a přijít na (osvojit si) elegantní řešení.”
Steve Jobs, Insanely Great od Stevena Levy
Nejjednodušší cesta, řešení na počkání
Kouknete na svou současnou peněženku, všecho z ní vyhážete, pak tam toho zase 2/3 vrátíte a máte o něco tenší peněženku. Zkusíte ji dát do kapsy a už se tam konečně vejde. Není to rozhodně ideální, ale žít se s tím asi dá. Problém vyřešen. Těch parkovacích lístků z minulého léta se prostě nevzdáte jen tak. Chápu. Jste na dobré cestě, ale bude dlouhá. Není kam spěchat, v klidu si po ní vyjděte…
Za pár dní nebo týdnů…
… zaručeně zjistíte, že jste zpět na začátku. Peněženka pomalu, polehoučku bobtnala zpět do původních rozměrů. Přidali jste pár nových parkovacích lístků, účtenek, ústřižků ze složenek, novou zákaznickou kartu – já vím, všechno se musí archivovat pro příští generace. Jdete zpátky k “pracovnímu stolu” a začnete opět dekompozici vaší kapesní katastrofy. Vyhodíte toho víc. V tomhle obchodě už jste nebyl roky, tyhle účtenky už jsou k věcem po záruce, tady je fotka bývalé přítelkyně/manželky/milenky (ještě, že jste si toho všimli, co by na to řekla ta současná). A po chvíli máte peněženku o dost tenčí. Pořád je to sice ta stará šrajtofle, ale přece ji nevyhodíte. Slouží dobře, je jenom decentně pocuchaná z toho, co musela ty roky tahat. Navíc: dostali jste ji přeci jako dárek… počkat… od té bývalé přítelkyně?! Možná. Těžko říct. Jste uprostřed řešení. V podstatě můžete skončit, máte “hotovo”. Máte systém debordelizace, který můžete periodicky opakovat a mít tak v kapse rozumně velkou peněženku.
Další krok je…
"… pro ty šílené, pro ty co nezapadají, rebely, buřiče, kulaté kolíky ve čtvercových otvorech."
Ano, znovu jsem si dovolil zneužít Stevův odkaz z kampaně Here’s to the crazy ones.
Další krok je prostě pro ty, kteří jdou k meritu problému a tím je peněženka sama. Pohody v kapse prostě nejde dosáhnout s běžnou peněženkou, kterou koupíte kdekoli v supermarketu. Je potřeba zamyslet se nad samotným designem, který – v případě takřka jakékoli běžné peněženky – jednoduše umožňuje to, abyste do ní nacpali každou věrnostní kartičku, každý účet, ústřižek, každou drobnou minci. A tak to intuitivně děláte. Děláme to vlastně všichni. Využíváme toho, co nám systém umožňuje. Pokud ale chceme provést nějakou změnu, musíme v první řadě změnit pravidla hry.
“Jestli se ti nelíbí, jak jsou karty rozdány, rozdej je znovu.”
Frank Underwood, House of Cards
A pravidla hry jsou nastavena právě peněženkou. Zkuste to prostě jinak – pořiďte si peněženku, která je navržena tak, aby zůstala tenká. Jasně, má svá omezení a své limity, ale má je záměrně. Neschováte do ní třeba techničák od auta. Proč? Protože kdyby to šlo, tak ho si ho tam určitě dáte. Nebo mince. Na co taky? Zamyslete se nad tím – vždyť není potřeba s sebou v kapse tahat ptákoviny. Potřebujete jen to nejnutnější – bankovky, platební karty, občanku, řidičák a pár nejpoužívanějších karet. Toho všeho se do peněženek Charleston vejde hromada a pořád zůstanou slim. Slim je in.